Intelektuálové

Jeden z největších problému západních intelektuálů je hluboké přesvědčení, že když se něco pojmenuje nebo umně vysvětlí, tak je to vyřešeno. Obávám se, že tomu tak není. Většina problémů, které nás týrají a pronásledují dodnes, byla pojmenována a umně vysvětlena už před tisíci lety. Možná, že bychom si měli klást otázky poněkud jiným způsobem. Skutečná nebo správně položená otázka o vlivu „corporate culture“ na společnost by mohla např. vypadat takto: Vzhledem k tomu, že je dána nepopiratelná dvojakost dopadu tohoto fenoménu na současnou společnost (a o tom snad nikdo, včetně Jana Sterna, nepochybuje), můžeme si dovolit žít s jeho škodlivým vlivem, anebo je cena, kterou platíme za některé jeho výhody, příliš vysoká? Jestliže si odpovíme „ano, ne“, dál o tom nemluvme, protože to začíná být únavné. Jestliže si odpovíme „ne ano“, jestliže dojdeme k závěru, že corporate culture koroduje základní mechanizmy našeho vnímání a myšlení, musíme se zeptat co s tím můžeme udělat a dá-li se s tím vůbec něco udělat. Jaké alternativy a řešení, stranou cenzury, která nikdy nefungovala, můžeme nabídnout? A především… Je to teprve začátek spirály dekadence, která zhltne každou civilizaci, exponenciálně vzrůstající počet sviní s atributem blbosti v pozicích moci (parafrázováno podle The Basic Laws Of Human Stupidity by C. M. Cipolla) a domestikovaný degenerovaný dav, který nezajímá nic jiného než chléb a hry a nebo je to jenom dospívání, přechodná neschopnost vyrovnat se s novými technologiemi, z které, doufejme, vyrosteme? Jenže tady je právě kořen problému. Nejenom, že odpověď na tyto otázky nemůže být nikdy jednoznačná, ale pokud nás historie něco naučila, většina z nás si je dokáže položit teprve tehdy, když už je pozdě. Je mnohem jednodušší se upsychoanalyzovat nebo udrogovat k smrti. Nejlépe pak obojí.